Chaloupka na svíčku

Sedmnáct centimetrů hlíny, a přece v nich celý vesmír.

Když do jeho nitra položíš jedinou čajovou svíčku, domeček se probudí jako dávno zapomenutá vánoční noc. Z každého okénka, z každé prasklinky v omítce vytryskne zlato, co nezná čas: světlo tak měkké, že by v něm mohly plakat andělé, tak teplé, že roztává i sníh v srdci.

Červené tašky hoří tiše, jako by na střeše ležel poslední paprsek slunce, který se rozhodl zůstat navěky. Bílé zdi dýchají, popraskané jako tvář staré babičky, jež se usmívá přes slzy, když vypráví, jak jednou bylo léto a láska.

Uvnitř šelestí plamínek, starý jako první česká píseň, a šeptá: „Neboj, jsem doma, vždycky jsem byl doma.“

Když se ho dotkneš, ucítíš puls: nejen svůj, ale i puls všech rukou, jež kdysi hladily hlínu v podkrkonošských dílnách, puls všech zim, jež se v něm schovaly před světem.

Není to domeček.

Je to modlitba z pálené hlíny.

Je to srdce, které se naučilo svítit, když venku je tma.